Jak dlouho Akci cihla podporujete?
Dnes už jsem s Akcí cihla natolik srostlá, že vlastně roky nepočítám. Pět, šest, sedm… tak nějak. Díky mému kamarádovi a řediteli Akce cihla Tomášovi Masopustovi jsem s tou mojí rozvětvenou „rodinou“ na Slapech v neustálém kontaktu. Nejenom já jim se snažím pomáhat, ale i oni mě pomáhají rozšířit můj duševní obzor, vnímání světa a jeho zvláštností a odlišností. Člověk si na vlastní kůži ověří, jak je cenný život. Jak je krásný. A jaké je štěstí, že jsme se narodili. Že tady na čas můžeme být a radovat se. To všechno mi v koncentrované podobě přináší moje patronství na Akce cihla.
Jaký byl Váš nejsilnější zážitek ve spojení s Akcí cihla?
Zážitků mám za ty roky spoustu. Ať už z chráněného bydlení na Slapech, z aukce obrazů a uměleckých děl v Mánesu, kam přispěl i Olbram Zoubek či z každé návštěvy v dílně na výrobu nakládaných hermelínů, které vyrábějí a musím říct, že vynikajícně a chutně sami klienti.
Ale největším zážitkem pro mě letos byla svatba na Slapech, kdy si klientka Míša brala svého přítele Ctibora, se kterým se seznámila v chráněném bydlení.
Požádali mě, abych je já oddala. Velmi ráda jsem souhlasila a měla jsem co dělat, aby se mi neroztřásl při obřadu hlas, tak to bylo silné a dojemné. Byla jsem poctěna, že jsem mohla tuto pro mě nezvyklou roli přijmout.
V neděli 4. září hrajete v Divadle Palace představení Shirley Valentine a výtěžek z tohoto představení bude věnován právě lidem s mentálním postižením. Co pro Vás znamená toto představení?
Jsem osudu vděčná, že mi dopřál, abych to byla zrovna já, kdo v České republice může roli Shirley Valentine, hrát. Větší roli už asi nikdy hrát nebudu. Její osud a celá hra se mi dostala tak pod kůži, že teď už mám pocit, že hraji svůj vlastní život. Humor, se kterým je hra napsaná je tak kouzelný, že mě stále a stále baví tuto komedii opakovat pro diváky v Praze i na různých místech po Čechách. Někdy i osmkrát do měsíce, ale odměna od diváků za to stojí.
Máte nějakou vtipnou historku ze zkoušení nebo z produkce představení?
V představení hraji asi patnáct figur – svého manžela, své děti, kamarádku, svojí učitelku, svého milence…. a když se na konci představení jdu děkovat, tak mi jednou jedna paní dala veliký kompliment, povídá: „ Víte, já jsem se divila, kde jsou ty druzí? Proč se ta paní Stašová chodí děkovat jen sama? “ To mě moc potěšilo.