Svět lidí s mentálním postižením
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007
“Já bych s mentálně postiženými lidmi nemohl pracovat. Obdivuji ty, kteří to dokáží, ale já na to fakt nemám.“ Toto je typická rétorika lidí, kteří nemají s mentálně postiženými lidmi žádnou osobní zkušenost. Vychází z prvního dojmu, který pocítí při prvním setkání. Pojďme si říci, proč je první dojem z mentálně postižených tak špatný a jací jsou vlastně ve skutečnosti?
Mistři špatného prvního dojmu
Opravdu první kontakt s mentálně postiženými není zpravidla příjemný. Na druhou stranu bývá to zpravidla nejhorší zážitek, který s nimi míváme. Čím déle s nimi pracujeme, tím je máme raději.
Špatný pocit, který máme při prvním setkání s nimi, vyplývá především z kontrastu mezi jejich mentální kapacitou a dospělým vzrůstem, eventuálně z případných abnormalit, které u dospělých lidí jinak špatně snášíme - slintají, huhlají, mají jako děti intenzivní sklon k fyzickému kontaktu, jejich vzhled většinou neodpovídá našemu ideálu krásy apod.
Přerostlé děti
Je těžké přijmout fakt, že lidé s mentálním postižením nemají před sebou žádnou vizi tzv. úspěšného života. Nikdy nebudou manažery, nevystudují žádnou "pořádnou" školu, nezaloží rodinu, celý život budou "viset na krku" rodičům. Tento fakt však netíží tyto lidi, ale nás, na kterých tyto životní úkoly leží celou svou vahou. Ne oni, ale my bereme jako svou velkou prohru, kdybychom alespoň z části tyto životní úkoly nenaplnili. To, že jim tento životní plán nedokážeme odpustit je především svědectvím o tom, že sami v těchto oblastech nemáme jasno, a že sami pracně hledáme svou dospělou životní identitu.
Jakou měrou naměříte, takovou vám bude naměřeno...
Jestliže nejsme schopni odpustit postiženým lidem jejich handicapy, nebudeme schopni sobě odpustit svoje vlastní handicapy. Uvědomme si, že naše neschopnost přijmout postižení druhých lidí se okamžitě promítne do sebehodnocení, když podobné postižení zasáhne nás či naše blízké. To bohužel není vzletná fráze, ale prostý důsledek toho, že i naše mentální kapacita je omezená. Jeden hodnotový žebříček, který upřímně v hloubi duše zastáváme, máme přirozený sklon aplikovat nejen na druhé, ale i na sebe - i když samozřejmě ne úplně stejnou měrou.
Potřeba aktivity a práce
Lidé s mentálním postižením mají potřebu tělesného pohybu i fyzické práce. Bohužel těch je v moderní společnosti pomálu. Dříve byly schopné místní komunity absorbovat určité procento mentálně retardovaných, stačí si vzpomenout na Otíka ve filmu Vesničko má středisková, ale dnes s nárůstem intelektuální práce těchto příležitostí ubylo. Díky tomu se mentálně retardovaní propadají sociálními síty, protože ztratili své přirozené místo v našem světě.
To jinými slovy znamená, že jim dlužíme něco, co by jim přirozeně daly předchozí generace. Totiž důstojné místo v našem světě, kde by cítili, že je lidi mají rádi i přesto, že jim nebyl přán větší intelekt. Inu, někomu nenarostou ruce, někomu intelekt, někomu charakter. Řečeno vzletně, je přeci jen lepší nemít IQ než nemít páteř.
CHRÁNĚNÉ BYDLENÍ
Chráněné a podporované bydlení je jedna z možností, jak lidem s mentálním postižením umožnit žít běžným způsobem života jako ostatní vrstevníci. Jedná se o sociální službu, která se vyvinula v druhém polovině 20. století jako alternativa k velkým ústavním zařízením. Myšlenka ústavů je založena na předpokladu, že speciální potřeby lidí s postižením nejlépe naplníme, pokud tyto lidi shromáždíme na jednom místě, v jedné instituci, kde je rovněž přítomen i příslušný odborný personál. Nevýhodou tohoto přístupu je to, že je poměrně nákladný a často nepříliš efektivní: klienti jsou zbaveni svých původních sociálních vazeb a většinou se stávají pasivními a závislými na poskytovaných službách.
Chráněné bydlení volí opačný postup. Vychází z myšlenky, že potřeby člověka s mentálním postižením lze nejlépe naplnit v jeho přirozeném prostředí, v rodině, v místě, kde vyrůstal a má zde své zázemí. Chráněné bydlení umožňuje člověku s postižením zůstat v běžném prostředí a v tomto prostředí jsou mu i poskytovány nutné sociální služby. V řadě případů využívá stejných služeb, jako běžní občané. Tento způsob posiluje přirozené sociální vazby (například s rodiči, sousedy, přáteli), vytváří se přirozená síť podpory (sousedská výpomoc, pomoc v rámci širší rodiny apod.). Obyvatelé chráněného bydlení jsou vedeni a motivováni k maximální samostatnosti, více rozhodují o věcech, které se jich týkají, je respektována jejich dospělá role.
V praxi vypadá chráněné bydlení tak, že obyvatelé bydlí v malých skupinkách buď v bytech nebo rodinných domcích, pokud možno nedaleko svého původního bydliště. Byty ani domky nesmí být vyčleněny z běžné zástavby. Asistence a pomoc je poskytována dle individuální potřeby. V případě podporovaného bydlení bydlí obyvatel ve vlastním bytě, kam dle dohody dochází asistent.
Chráněné a podporované bydlení je v principu určeno lidem se všemi stupni mentálního postižení, tedy i lidem s postižením těžkým. Nezřídka panuje mylná představa, že život v chráněném bytě nebo domácnosti zvládnou jen lidé s lehčí formou postižení. Zkušenosti ze západních států však ukazují, že tento typ sociální služby je schopen reagovat i na potřeby lidí s těžkým stupněm postižení. V praxi pak vždy záleží na konkrétních okolnostech a situaci jak potencionálního klienta, tak i konkrétního zařízení.
Ze života na Slapech
Do svých 36 let žil Petr v ústavech sociální péče. Mnoho roků bydlel ve společné ložnici pro 12 mužů. Jeho životní horizont tvořil areál ústavu. V roce 2001 se Petr přestěhoval do chráněné domácnosti ve Slapech. S pomocí asistentů si našel práci jako úklidová síla v obci. Rychle se spřátelil s místními lidmi. Po čase byl přijat do kavárny Vesmírna v Praze. Dojíždění i nástrahy velkoměsta zvládnul bez problémů a našel si i nové přátele. Nyní se chystá začít pracovat v restauraci poblíž Slapů. Petrovi se také podařilo získat byt ve slapské bytovce. V něm ovšem moc času netráví. Několikrát za týden cestuje do okolních obcí buď jako fotbalista nebo jako ministrant - to jsou jeho dva největší zájmy.
Pracovní centra a chráněné dílny
Úkolem pracovních center a chráněných dílen je zaměstnávání lidí s mentálním postižením, kteří nejsou schopni sami pracovat v běžném pracovním prostředí. Účast na práci je základní podmínkou pro dosažení vědomí vlastní hodnoty a důstojnosti. Smysluplná práce umožňuje navíc zlepšování mnoha dílčích schopností a dovedností a tím přispívá i k celkovému rozvíjení vlastní osobnosti. Pracovní centra a chráněné dílny zajišťují podporu při přechodu klientů na otevřený trh práce. Všichni pracující klienti mají uzavřenu pracovní smlouvu a jsou za svou práci honorováni.
Pracovní programy jsou např.:
Součásti chráněného bydlení Slapy je výroba nakládaných hermelínů: program probíhá ve vlastní chráněné dílně. Výrobky jsou určeny především pro pražské kavárny a restaurace. Výhodou tohoto výrobního programu je možnost zapojení i velmi málo zručných pracovníků. Úklidové práce v obci Slapy: pracovní program probíhá ve spolupráci s obcí Slapy. Jedná se o úklid veřejných prostranství, chodníků, autobusových zastávek, hrabání listí, odklízení sněhu apod.
Jurta, o. s. provozuje čtyři chráněné dílny: keramickou, prádelnu s mandlovnou, tisk a kompletaci propagačních materiálů a zahradní práce a údržba. Chráněné dílny Jurty zaměstnávají lidi se změněnou pracovní schopností a zároveň vytvářejí tréninková pracovní místa pro službu pracovní rehabilitace.
Součástí chráněného bydlení Proutek - Plasná je také dílnička, kde zdejší obyvatelé pracují v rámci programu pracovní integrace. Háčkování, textilní výrobky – polštářky, panenky apod.
Charita Opava zaměstnává osoby znevýhodněné na trhu práce v Chráněných dílnách sv. Josefa pro lidi se zdravotním postižením, zaměstnání na chráněných pracovištích v tkalcovské, textilní, výtvarné, keramické, stolařské a kompletační dílně pro zdravotně postižené. A provozuje také chráněnou technickou dílnu Velké Hoštice, kde jsou zaměstnáni zdravotně postižení při demontáži technického odpadu
EDUKAČNÍ PROGRAMY
V rámci chráněného bydlení mohou probíhat edukační programy, které mají za cíl v rámci celoživotního učení posilovat a rozšiřovat vědomosti a dovednosti klientů. Programy bývají zaměřeny na využívání znalostí v praktickém životě. Zaměřují se na následující tematické okruhy:
posilování a rozvoj základních školních znalostí (čtení, psaní, počítání): řada lidí s mentálním postižením neprošla vzdělávacím systémem a základní školní znalosti si neosvojila, případně časem zapomněla. Cílem je rozvoj znalostí potřebných v každodenním životě (např. čtení jídelního lístku, psaní dopisu a vzkazu, psaní seznamu na nákup apod.)
zacházení s penězi: základní orientace v hodnotách peněz (mince, bankovky), orientace v cenách zboží, odhad ceny nákupu, plánování výdajů, šetření peněz.
vaření, praní, péče o domácnost: ovládání domácích spotřebičů, vaření jednoduchých jídel, vaření složitějších jídel, zásady zdravé výživy, plánování svého jídelníčku, pravidla pro šetrné praní (třídění šatstva apod.)
základy práce na počítači, základy využití internetu: projekt napomáhá posílení „počítačové gramotnosti“ u lidí s mentálním postižením, kterým kromě vyloučení sociálního hrozí i vyloučení „informační“. V rámci individuálních edukačních programů se klienti chráněného bydlení mohou učit základy práce s počítačem a internetem. Důraz je kladen na praktické upotřebení získaných znalostí (např. vyhledávání v internetovém jízdním řádu, využívání elektronické pošty apod.). Důležité je rovněž seznámení se s internetovými stránkami, které nabízejí lidem s mentálním postižením speciálně přizpůsobené „easy-to-read“ verze svých stránek (např. www.community-living.info – zde jsou ve zjednodušené formě dostupné i informace v češtině). Další možností využití informačních technologií je použití počítače se speciálním softwarem jako komunikačního prostředku v rámci tzv. alternativní a augmentativní komunikace. Tyto techniky se využívají u lidí, kteří mají problémy s řečovou komunikací.
výchova k partnerským vztahům: seznámení se s psychickými i sexuálním aspekty partnerského života, základní seznámení s fyziologií muže a ženy, seznámení s antikoncepcí, zásady zdravého partnerského soužití, prevence zneužívání, individuální řešení partnerských problémů (ve spolupráci s externím psychologem).